Říkali mi Serolod: příběhy, které by jinak zmizely

Někdy vám kniha spadne do rukou a vy v ní najdete kus vlastní rodiny. Přesně to se mi stalo a proto vám tuhle novinku chci představit trochu osobněji než obvykle.

Kniha Kateřiny Měšťánkové vypráví příběh jedné rodiny žijící ve 30. až 50. letech mezi pražskými Košířemi a Havlíčkovou Borovou. Autorka v ní skládá mozaiku ze vzpomínek své babičky Dolores - a právě název knihy je jejím jménem pozpátku, přezdívkou, kterou dostala jako dítě.

A tady přichází ten důvod, proč se mi o knize píše jinak než o ostatních: Dolores byla neteří mé babičky. Čtu tedy o lidech a místech, o kterých jsem doma slýchala jen útržky a najednou dostávají obrysy, jména a souvislosti.

V činžovním domě v Musílkově ulici ožívají sousedské vztahy, dětské hry, první okouzlení i drobná dramata každodennosti. Druhá část příběhu pak zavádí čtenáře do Havlíčkovy Borové - do kraje prázdnin, rodinného zázemí, venkovského života a svérázných osobností.

Kniha vznikala postupně jako záznam vyprávění, které babička Dolores nikdy sama nezapsala. Kateřina Měšťánková strávila jejich sbíráním bezmála pět let. A jsou to vzpomínky konkrétní, ne obecné: chytání raků v borovském potoce, první barevný film, ozdravovna manželů Olivových, ve které měly děti jediný cíl - ztloustnout.

Vyprávění doprovázejí dobové dokumenty a fotografie.

I bez rodinné vazby jde o knihu, která stojí za pozornost každému, koho zajímá, jak se žilo v době našich babiček a dědečků. Připomíná, že minulost netvoří jen velké dějiny, ale především obyčejné chvíle a že pokud je někdo nezapíše, zmizí s posledním člověkem, který si je pamatoval.

Možná to je i pobídka pro vás: zeptejte se svých babiček a dědečků, dokud je máte.

LT