Pod Roklan a zase zpátky

V Americe to byla doba posledních opravdových indiánů u nás pak doba posledních autentických lidí ze Šumavy. Pod Roklanem už dnes hájenka není, ale můžete si o ní ještě přečíst.

Konečně začalo jaro a s ním hezké počasí, které vybízí k výletům. Pokud přemýšlíte kam vyrazit, mám pro vás jeden tip – vydejte se po stopách Karla Klostermanna a Eriky Zemanové na šumavský Březník, německy Pürstling, a pokud jste extra odvážní, zkuste dojít až k Roklanu.

"Děti byly vedeny k zodpovědnosti a výchova byla přísná. Rodičům děti vykaly."

Kopec Roklan je druhá nejvyšší hora Bavorského lesa a z německé strany na něj vede turistická stezka. Ovšem pokud jste četli Kolstermannův román Ze světa lesních samot, tak možná zkusíte najít místo pod Roklanem, kde kdysi stávala hájenka v níž bydlel revírník Malý se svou ženou a sedmi dětmi.

Klostrmanův román vyšel také jako audiokniha (máme ji). A píše se tam i o lovu dnes přísně chráněného tetřeva hlušce.

To místo by mělo být poznat podle zbytků umělé vodní nádrže, která se rozkládala hned vedle hájenky a sloužila k plavení dřeva. Poblíž dodnes stojí bývalá turistická chata, nyní již ale prázdná a chátrající.

Hájenka bohužel vyhořela, ale my díky Erice Zemanové víme, kdo byli poslední obyvatelé této podroklanské hájenky. Ve své knížce Roklanská hájenka ve vzpomínkách nám spisovatelka líčí dobrodružný život své rodiny, která v hájence žila od roku 1908 až do roku 1932, tedy asi o padesát let později než Klostermannův revírník Malý.

Albína Kortusová s dětmi před hájenkou

Obě rodiny si nejspíš v hájence užily svoje. Kromě krutého počasí museli také bojovat s bavorskými pytláky, kteří se nezdráhali zabít toho, kdo se jim postavil do cesty. Přesto mám z obou vyprávění pocit, že lidé v této krásné, i když drsné, přírodě žili šťastně a já už se těším až dojedu na Modravu a odtud vyrazím prozkoumat tento kousíček šumavské historie.

LT.