V posledních dnech a týdnech myslíme na Bělorusko. Všude kolem nás je dnes tolik témat a problémů, že některé věci mají časem tendenci zapadnout. Podobně je tomu i s bojem Bělorusů za svobodu a demokracii. Čím déle tento boj trvá, tím menší mezinárodní pozornost je na něj upřena. A přitom právě snad jedině svou pozorností a zájmem můžeme Bělorusy v jejich snaze podpořit.
Běloruský režim pozatýkal už všechny členy vedení takzvané Koordinační rady, která měla artikulovat požadavky demonstrantů a garantovat poklidné předání moci. Jediná členka této rady, která je ještě na svobodě, je nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová, kterou před zatčením zatím chrání návštěvy zahraničních diplomatů.
Světlana Alexijevičová začínala jako novinářka a učitelka na běloruském venkově. Na konci 70. let píše první knihy, které vycházejí z rozhovorů s pamětníky II. světové války a jsou na pomezí dokumentu a románu. Autorka je záhy zakázána a musí na 10 let opustit svou zemi.
Po návratu dále tvoří, ale její dílo v Bělorusku stále nesmí vycházet.
U nás její knihy naštěstí vycházet mohou a také vycházejí - a to péčí nakladatelství Pistorius & Olšanská. Jestli vám tedy některé knihy Světlany Alexijevičové doma chybí, přijďte si pro ně k nám. Momentálně máme skladem tito tituly: Modlitba za Černobyl, Zinkoví chlapci, Poslední svědci a Válka nemá ženskou tvář. Brzy také čekáme asi nejznámější autorčinu knihu: Doba z druhé ruky.
Jeden kamarád nedávno napsal, že sledovat dění v Bělorusku je jako slyšet přes zeď opilého souseda jak mlátí manželku - jen tam na něj člověk nemůže vlítnout ani zavolat policajty.
Vyjádřil tak frustraci, kterou cítí nejen on ale třeba i tisíce Bělorusů v nuceném exilu. Nicméně nebuďme lhostejní, zajímejme se o dění v Bělorusku, čtěme Světlanu Alexijevičovou, když nemůžeme jinak, bouchejme pěstí na sousedovu zeď a dejme týrané ženě (týrané běloruské občanské společnosti) příležitost nakopat tyrana do koulí!
AT.
Comments